když jste řekl, že chcete být ve vztahu, zpanikařil jsem. Když jste to znělo, jako by byla blízká budoucnost, vnitřně jsem křičel. Byl jsem v hořící budově a jediné, co jsem viděl, byly malé zelené rozsvícené výstupní značky. Pak jsem přišrouboval.

byl jsem k tobě krutý. Bylo to zlé říct: „můžeme jen udržet věci neformální?“když jste se právě dostali na linku. Přišel jsi příliš blízko pro pohodlí, tak jsem tě dal zpátky na své místo, na délku paže. Legrační je, že to nebylo to, co jsem chtěl dělat. Mám tě rád, opravdu, opravdu tě mám rád. Možná se do tebe dokonce zamiluju. Takže bych s tebou měla chtít mít oddaný vztah. Měl bych chtít být tvou přítelkyní, a změnit svůj vztah na Facebook a říct to všem svým přátelům.

nebudu, ačkoli. Bojím se závazku. Bojím se zranitelnosti, a závazek je prakticky synonymem zranitelnosti. Nevěřím v manželství a pravou lásku a šťastně až do smrti-jsem cynik, surový diamant (pokud ano) z velmi hořce rozbitého domova. Možná proto tak dobře utíkám před lidmi. Když uteču, nemůžu se připoutat a nemůžu se zranit. Takhle se žít nedá, říkáte si a máte pravdu. Taková prostě jsem. Vždycky jsem utíkal od chlapců, kteří nezůstali 2 stop daleko za všech okolností,a obvykle to dělám s nary zpětným pohledem.

pak jste tu vy. Jsi tak zdvořilý, nejsi jen milý chlap, jsi ten nejmilejší. Jsi neuvěřitelně milá a laskavá, a to mě děsí, protože je snadné odejít od někoho, kdo není. Kdybys jen vyšel a řekl, že chceš dlouhodobý vztah, mohl bych odejít, běžet do kopců a nikdy se neohlížet. Ale neudělal jsi to a to je horší. Máš mě tak ráda? Chceš mě tak moc, že jsi ochotná se spokojit s tím, co jsem ochotná dát? Bojíš se, že mě ztratíš? Protože se vždycky budu cítit provinile. Vždycky si pomyslím: „měl bych Pro tebe dělat víc? Mám ti dávat víc?“

věděl jsem, že nemohu běžet navždy. Jen jsem si nemyslel, že mi bude 20, a musel bych někoho pustit tak rychle. Myslel jsem, že bych mohl strávit ještě pár let v terapii, vypracovat kaleidoskop problémů, které mě trápí, a strávit tisíce dolarů seděním v baculatém křesle a vyprávěním svých problémů dámě středního věku (Dr. F, Miluji tě a jsi nejlepší!).

obávám se, že vás pustím dovnitř a pustím vás do svého života. Bojím se, že tě uvidím slabého a zranitelného. Bojím se, že se připoutám a pak tě ztratím. Vím, jak rychle se věci mohou změnit, když jsem byl malý, můj otec na mě na pár let odešel. Je to takové klišé, bát se opuštění. Jen se bojím zranění. Vím, že se to stane, s tebou, nebo s někým jiným, ale pořád jsem vyděšená.

brzy odjíždíte, a to mě mrzí. Vždycky jsem věděl, že jsi, ale uvědomil jsem si to až teď. Nevím, jak se budu cítit za 6 měsíců. Nevím, jestli se dokážu dát dohromady natolik, abych s tebou měla dospělý vztah. Zdá se, že si myslíte, že budeme pořád spolu za 6 měsíců. To by se mi líbilo.

Pokud když jdete domů, jsme stále spolu, bude to vztah na dálku. Mezikontinentální, zámořské, na druhé straně světa a opačné Časové pásmo. Není to tak, že tě podvedu, najdu si někoho jiného, nebo to nezvládnu. To není ten problém. Nevím, jestli budu schopen překonat svou dysfunkci a nechat se být ve vztahu s vámi. Nevím, jestli dokážu zbourat ty zdi, které jsem celý život budoval, než odejdeš. Pokud vám budu stačit.

nemyslím si, že budu někdy dívka, která mluví o zamilování, kreslí milostná srdce na svých knihách a má v očích žáky ve tvaru srdce. Pravděpodobně nikdy nebudu ta dívka, která mluví o tom, že láska je skutečná nemoc. Nikdy nebudu dívka, která se bude držet vztahu jako životní prsten. Nevadí ti to?